Zlo a dobro (Bolda)
„Zlo“ a „Dobro“ sou jistě relativní pojmy a proto stojí za ůvahu a tak jim tuhle úvahu věnuju.
Ačkoliv se může zdát, že odlišování „zlého“ a „dobrého“ je čistě lidská potřeba a činnost (což nepopírám) i nevědomý přírodě fungujou vztahy na principu „menšího zla“ nebo „nutnýho zla“. Tím, myslím, že dravci sice zabíjí aby mohli přežít, ale v drtivý většině případů zabijou jen tolik života kolik sami potřebují k přežití a nesnaží se svou kořist nějak mučit, ikdyž utrpení mohou působit nejni jejich cílem. Věškerý konflikty, který v přírodě vznikaj přerůstaj v násilí jen tehdy pokud selže všechno ostatní -třeba zastrašování. Prostě v přírodě je jen tolik zla, kolik je ho nutně potřeba k fungování života. Zlo beze smyslu, teda skutečný „zlo“ je výsadou člověka, protože ten si nesmyslnost zla dokáže uvědomit, stejně jako smysl dobra.
Co je vlastně „Zlo“ a „Dobro“ určovala „objektivně“ (tím myslím závazně pro společnost) morálka, která po tisíciletí vycházela z náboženství, který tvořilo nějakou formu společných „sdílených hodnot“. Vlastně to pokačuje i dneska, i když co je dobrý nebo zlý neurčuje často Ježíš, Alláh, Višnua, Šiva, Buddha, ale třeba „společenský zájem“ trasformovanej hlavně do zákonů (a třeba taky etiky) nebo do politickejch myšlenek a cílů a to včetně takovejch ideií jako třeba „čistá rasa“ z jejíhož pohledu je genocida nástrojem nejvyššího dobra. Samozřejmě na úrovni jedince může „rozhodování osobní dobro × zlo“ bejt pod vlivem výše popsanýho nebo dnes asi nejsilnějších „bohů“ Peněz, Sexu a Moci o nichž je jejich zarytý vyznavač přesvědčen, že si je „užívá“ a zapomíná, že ho zcela ovládají a tudíž si oni užívají jeho.
Ateista nebo jakýkoliv člověk bez vnitřní zkušenosti s „Božským“ má vůbec pokud jde o rozhodování mezi dobram a zlem a určování dobrého a zlého těžší pozici. Jelikož nemůže použít „spojení s Bohem“ jako měřítka musí se buď spolehnout na společenskou tradici a riskovat, že se stane jakýmsi zmasovělým jedincem, který věnuje většinu své energie na to, aby vyhovoval vnějším kritériím. Nebo se může dostat na druhou stranu extrému - a stát se absolutním sobcem bez jakékoliv „vnější morálky“ a riskovat totální inflaci já a s tím související psychický poruchy.
Ačkoliv rozlišování zla a dobra je jednou z funkcí vědomí jeho základy už se dají najít v nevědomí. Takže nejen výchova, zvyky a morálka, tj. něco co přichází z venčí do vědomí, aby ovlivnilo naše myšlení o dobrém a zlém, ale existuje i vnitřní cítění dobrého a zlého, i když toto cítění (dá se tomu říkat i morální komplex, taky přístupný vlivům z venku) je podrobeno praktičnosti přírody.
Takže třeba, když jdu zabít kohouta (kvůli chutnému obědu) cítím sice slušnej odpor k takovýmu násilí, ale zároveň určitou formu loveckýho|zabijáckýho vzrušení, který mi prakticky pomáhá odpor překonat a oběda se tak dobrat.
Dobro by asi nebylo dobrem nebýt zla (a opačně), protože pak by se nedalo jedno vodlišit vod druhýho a tak by přestolo být samo sebou. Ovšem člověku je dána výsada podílet se na množství jednoho či druhýho v životě a ve světě - ale samozřejmně jen podle lidskejch měřítek. Chtít po člověku jiný měřítka než lidský je poněkud nepřirozený.
Tož vám přeju hodně dobra.