Chlast - slast? (Bolda)

Jo, za tím nadpisem je skutečně otazník, ačkoliv Jára ho tam nevim po kolikátým pivu nepsal. Původně sem chtěl tenhle vzpomínkovej článek pojmout jako povídku (možná v první vosobě), ale radši to vezmu jako retro kecy -tudíž jako vzpomínky a jenom vzpomínky, žádný moralistický žvanění, to nebude třeba neboť zážitky, který tady popíšu žvaní sami za sebe.
Stalo se to roku 1994, někdy v únoru, snad březnu. „Studoval“ sem tehdy na dnes již (díky Bohu!) neexistujícím VGJŽ Praha Ruzyně - lidově sme tomu řikali gumárna (dneska je tam nějakej gumárenskej učňák), jelikož po matuře na zelenejch vysokejch školách se z nás měla rekrutovat mladá krev důstojnickýho zboru AČR. Tomu sem (ještě víc díky Bohu!) naštěstí vděčen farmářskejch sklonům a zemanský tvrdohlavosti zděděný po předcích unikl, ale vo tom se dneska rozepisovat nechci. Tak v tom devadesátým čtvrtým sme měli maturovat a tudíž se pořádal taky maturitní ples. Protože, sem v tý gumárně platil za vyhlášenýho pošuka nenechal sem si ujít příležitost a vsadil sem se, že se pekelně vožeru a pobleju silně „voblíbenýho“ velitele roty. Tak sem podnikl patřičný přípravy a zakoupil půl litru borovičky (ééééj...samozrejme slovenskej) a tu posléze propašoval v den D, večer V a hodinu H pod sakem na ono partyplace, což byl jakejsi „kulturák“ z 19.století v Praze na Smíchově.
Všechno běželo podle plánu, borovičku sem zašil na hajzlu do nádoby s vodou na splachování, která ji vychladila do lahodný teploty. Ples začal, pokud mě paměť neklame v osm hodiv večer a už vod začátku sem vodbíhal na hajzlík, tam sem si tam vždy řádně a poctivě loknul a trochu se i dělil s vostatníma magorama. Na samotným placu byl chlast dost nechutně drahej, takže sem byl se svým kontrabandem, kterej se mi rychle a jistě přesouval do žaludku náležitě spokojenej. Za půl hodiny byla éééj...borovička na dno vychlastaná a už sem viděl mlžně, ale na poblití vybranýho cíle to furt nebylo, teda tak mi to aspoň v tý chvíli připadalo. No vod týhle chvíle už si to fšechno pamatuju dosti mlhavě.
Vostatní spoludeprivanti mě začali hecovat, ať vyrazím do akce, ale šikovně sem se začal vymlouvat, že nejsem dost vožralej, takže ty hovada nemeškali a dodali nějakou hopsinku a takovou džusovitou pomerančovou slabě alkoholickou sračku co se z ní rychle blije. Pak ješte kdosi koupil pivečko a pak už si pamatuju jen útržkovitě.
První útržek je z jakejchsi dřevěnejch točenejch schodů (kam asi vedly?) jak se na nich snažím udržet, nespadnout, visím tam jak přezrálá švestka a řvu cosi na nějaký holky, snad „Co tak čumníte, zasraný krávy!“ s náležitým vožralým patosem v hlase.
Pak jak chodím po sále, vrážím do jakýhosi sloupu a upadám na zem.... všude je furt taková rozmazaná deformace časoprostoru a někdo má ke mně nějaký kecy, tak ho poprosím vo chlast.
Najednou mně nějaký dva chlápci táhnou smykem ze sálu a já na celou tu sešlost řvu „Sem svůj! Sem svobodnej člověk!“, což už v tý chvíli evidentně nebyl, no a pak tma. Otevřu voči a ležím u kanálu do kterýho elegantně zvracím. Slyším nějaký nadávky a vidím, že jeden z těch co mě vlekli má poblitý kalhoty a boty. No a pak zase tma. Později sem se dozvěděl, že to bylo v 21:00.
Nějak se zmítám a řvu a nevím proč. Sem asi připoutanej, aspoň tak by se dal ten pocit popsat. Ženskej hlas, asi zdravotní sestra na mně naléhá abych se vychcal nebo mně budou muset vycévkovat. Tak se vychčiju. Pak zase tma.
Votevřu voči a vidím mírně blikající zářivku a bílej strop. Podívám se níž a vidím, že ležím na takovým tom nemocničním pojízdným lehátku kdesi na chodbě v nemocnici. Zavřu znova voči a snažím se setřást tu halucinaci -ale nejni to halucinace. Nějak si pomalu začnu uvědomovat, že mně bolí ruka. Mám na ní velkou náplast - po infůzi nebo snad transfůzi? Je mi kurevsky blbě vod žaludku a v tlamě mám sucho jak na Sahaře v srpnu. Zpoza rohu vyjde sestra a vidí, že mám votevřený voči, tak na mě mluví... zachytím teprv, jak se ptá: „Co hlava, nebolí tě?“. Řeknu, že ne a nelžu, hlava je to jediný co mně nebolí. „Aspoň něco.“ řekne spokojeně sestra a ptá se dál: „Víš kde seš?“ „Ne, nevím, asi v nemocnici.“ snažím se bejt ftipnej. Má ke mně dál nějaký řeči, ale mně se udělá blbě tak, že jí nerozumím až na to, že sem v Ústřední Vojenské Nemocnici Praha. Tak ji řeknu, že sem to asi trochu přehnal s vážnou tváří, což ji docela podráždilo a při odchodu si furt mumlala: „Tak trochu, tss“. Chtělo se m i chcát, tak sem šel, hajzl sem měl hned asi 5 metrů za hlavou. Potkal sem další postarší sestru a teprf mi došlo, že sem nahej. Zapad sem rychle na hajzlík, ale chcát šlo těžko, pekelně se klepaly ruce a bolelo mi v ledvinách. Navíc sestra měla řeči, že tam pobíhám v rouše Adamově a tak mi přinesla můj brutálně poblitej vohoz. Taky přišel doktor, divili se mejm hláškám o „TROCHU PŘEHNAL“ a do chorobopisu si napsal, „pacient orientován časem a místem“. Bylo pět ráno.
Pak sem se voblíkl a vojenskou sanitkou Š1203 mě vodváželi zpět do Ruzyně. Na každým hrbolu sem cejtil žaludek v temeni a přemejšlel vo tom, že chcípnout by bylo fajn (později mi tu cestu dali zaplatit). Pak sem šel po schodech do svýho pokoje pro nepoblitý věci a na schodech byla hozená jedna kačena, tak sem k ní trochu přidal svejch žaludečních šťáv. Když sem došel do pokoje pokoušel sem se umejt a usnout, ale akorát se mi kromě ruk začali třást i nohy a cvakal sem zubama. Tak sem si voblíkl nepoblitý věci, poblitý narval do báglu a vyrazil na zastávku.
Vždycky se mi ve vlaku líbilo to drncání, ale teď se po každým spoji doslova umíral, nicméně se mi povedlo přežít až do Benešova, kde sem dvě hodiny mrzl v čekárně bez dveří s jedním santusákem, kterej na tom byl v tý chvíli líp než já, rozhodně smrděl míň než můj bágl.
Ještě tři dny potom sem sotva vydržel sedět u voběda a jíst jak sem byl nervní...no tak po minutě sem vod něj vodbíhal k voknu. Pařil sem tehdy Beasta III., ale vydržel sem u toho sedět vždycky jen půl minuty, pak pauza, procházka a znova půl minuty. Byl sem dokonce nervní usnout, ale časem se to zlepšilo a přežil sem. A tu zkurvenou sázku sem prej stejně projel... poblil sem kde koho, ale ne svůj cíl...
Tak co, nedá si někdo borovičku?