Iluze času (Bolda)

Vypadá to tak, že jednou z mála jistot v životě je, že čas plyne. To je snad jasný každýmu, že čas se nedá stopnout, míří k budoucnosti a dělá z přítomnosti minulost. Každýho kdo nějakou minutu nebo hodinu strávil čekáním v mrazu nebo vedru nebo dešti ani nemusím přesvědčovat vo tom jak je čas reálnej a jak se jeho plynutí dá vychutnat nebo vytrpět. Jenže, nic nejni takový jak se zdá a čas sám vo sobě nejni vyjímkou - je docela dost možný, že tok času a sled příčin a důsledků v něm je jen ILUZÍ a objektivní podstata času je naprosto jiná (pokud vůbec nějaká vobjektivní podstata času existuje) a vzhledem k tomu, že naše vědomí je na čas přímo uvázáný (v času vyměřený, dalo by říct, že k času a prostoru natvrdo přikovaný). Je docela dost možný, že člověk nejni schopen myslet a představovat si „skutečnosti“ mimo čas (a prostor) a možná, že to je důvod proč vůbec tok času vnímáme a proč vůbec nějakej tok času subjektivně existuje.
Tak aby bylo jasno, ať se to zdá jakkoliv šílený, ve vesmíru to nejni tak, že čas běží v prostoru, ale čas a prostor tvoří jeden celek a to ne nějakej jednotvárnej celek, ale docela ukázkovej chaos.. čas totiž neplyne všude stejně rychle, pokud se teda podržím předsudku, že čas musí plynout, jakože nemusí, protože rychlost "plynutí" času v singularitách je žádná... lidově řečeno jedna sekunda tam trvá celou nefalšovanou věčnost. Plynutí času je totiž možný chápat jako součást prostoru (prostoročasu), dalo by se naklávesit jako projev deformace časoprostoru hmotou, stejně jako třeba gravitace. Čím víc hmoty, tím větší deformace časoprostoru, tím pádem větší gravitační síly a tím pomaleji čas plyne až do určitýho kritickýho stavu kdy je deformace prostoročasu taková, že hmota exituje bez prostostorovýho rozměru (jako bod), v časovým rozměru je "nekonečně natáhlá" (už prostě neplyne) a neexistuje nic co by odolalo její gravitaci (včetně světla, protože úniková rychlost je z takovýho „míst a“ vyšší než rychlost světla). A to ještě nejni celý, ten parchant čas plyne pomaleji taky při rychlostech bližších rychlosti světla a de to tak daleko, že nadsvětelný rychlosti se v prostoročasu projevujou jako postup proti směru časový osy -prostě do minulosti. Je to tak, že čas nejni nic stálýho a pravidelnýho, protože nejenže ho zpomaluje hmota, ale taky rychlost, která dokonce může rychlost jeho plynutí dostat do mínusu (při rychlosti >c), takže čas bude couvat do minulosti, ikdyž tohle ještě nikdo experimentě neprokázal a sou to jen teorie (nadsvětelný rychlosti a mínusovej běh času, to vostatní potvrzujou jak experimenty tak pozorování vesmíru).
Vo tom, že konstantní plynutí času je iluzí vědomýho já, vytvářenou pro to, abyse mohla vědomá bytost nějak orientovat v chaosu prostoročasu, promlová i jeden zajímavej psychologickej experiment. Kdesi v Anglii (myslím), posadili několik lidí do místnosti, kde byly hodiny, který šly dvakrát rychlejc než maj jít a v druhý místnosti zas dvakrát pomalejš. Pokusnejm osobám to samonoha neřekli (a sebrali jim hodinky). Výsledkem bylo jednak to, že to ty lidi sežrali a fakt si mysleli, že ten čas běží podle těch upravenejch hodin a nejen to! Ty z rychlejšíma hodinama se rychlejch učili a rychlejch zapomínali a ty s těma pomalejšíma opačně. Prostě jejich vědomí jelo podle toho novýho iluzorního času, stejně jako jede podle běžnýho iluzorního času.
Zvířata nemají vědomí, teda ne v naší podobě, jako zcelenej komplex vědomýho já a pochybuju, že maj komplexní bytostný Já (některý maj takzvaný ostrůvkovitý vědomí) a proto taky šimpanz nikdy nenakreslí vobličej, tak jak už to dokáže třiletý dítě. Tak to asi tak hranice kdy začínáme vnímat iluzi času, před touhle hranicí nemají naše vzpomínky časovej sled a vědomý já k nim nemá NORMÁLNÍ přístup (nepočítám hypnózu a holotropní stavy), protože sou v časovým chaosu tak jako vzpomínky zvířat, pro který taky existuje pouze „nyní“ a vzpomínky, řazený podle „energie“ (důrazu, působivosti) než podle času. Inteligenci na úrovni, která nemá vědomej komplex já (sebeuvědomování) to bohatě stačí - ke svejm „datům“ se dostane a na primitivní logický analýzy to stačí. A to je taky důvod proč se naše vědomí váže tak k iluzi plynutí času a časový postupnosti vůbec -nutně ho potřebuje k složitějšímu uvažování v systému objekt-subjekt (venek-vnitřek, prostě ve vztahu venkovního dění k sobě). To je úžasne j vynález přírody, kterej umožnuje vědomým bytostem plánovat budoucnost a vůbec vědět CO TO JE BUDOUCNOST. (což mimo jiný vede k vědomí konečnosti já a tím ke konfliktu s pocitem „věčný existence“ bytostnýho Já)
Podle Hawkinga je čas jenom něco jako zbytek po Velkým Třesku, něco co je ve vesmíru druhotný a ne příliš významný. Pro nás je, ale čas jedním z fundamentů života a často i skutečnou zlatou klecí v níž sme zároveň uvězněni a chráněni před dokonalým chaosem vesmíru, chaosem, kterej má, ale svoje pevný pravidla (něco jako organizovanej bordel;) a ne všechny sou prozkoumaný a mám obavu, že některý budou taky málo pochopitelný a možná některý nejdou chápat vůbec, aspoň zatím.
Čas tak jak ho chápeme (lineární, jednosměrný a rovnoměrný) je iluzí a to tou iluzí jenž umožnuje exitenci vědomí tak jak ho známe. Taková ta nutná iluze, aby se dalo nějak lidsky žít. Naštěstí to nejni nějaká nepřekonatelná bariéra, která by likvidovala jakejkoliv pokus o pochopení podstaty, ale na druhou stranu je to určitá hranice, která vomezuje a vymezuje, ale nejni to hranice nepřekročitelná. Ale vo výletech mimo čas a proti času zas někdy jindy.