Jedenáct statečných (Wendy)
22. července 1992
Dnes jsme se sešli na D3, abychom uspořádali soukromou expedici poblíž vagónu Astragon. Prvním překvapením bylo, že místo očekávaných třiceti lidí se dostavilo jen deset nejhorších ksichtů a Masek. Další nečekaná situace nastala, když na odvoz materiálu přijelo pouze jedno malé dodávkové auto. Sice jsme původně počítali s kamiónem, ale přeci jen jsme tam všechny věci poskládali tak dokonale, že se na korbu vešli ještě tři astronomové. Po dlouhém bloudění jsme dorazili na místo a byli jsme mírně zděšeni. Pozorovací stanoviště se nachází asi dvacet kroků od silnice, kde je i v noci silný provoz a všechna auta tam jezdí z rozsvícenými dálkovými světly. Astragon se rozkládá přímo uprostřed divoké pustiny, kde jedinými nerovnostmi jsou podivné hromady kamenů se zapíchlým křížem. Po prohlídce okolí jsme zjistili, že planina je na jedné straně ohraničena trapnou imitací lesa a na druhé zapáchající skládkou a haldou radioaktivního materiálu. V rohu louky jsme nalezli napůl ohryzanou kostru oba
lenou všelijakým hmyzem a několika supy. Nenechali jsme se odradit a začali jsme stavět tábor. Zbytek dne se už nestalo nic zvláštního, pouze Držštička si při stavbě stanu usekl levou ruku a vykrvácel. Hodili jsme jeho tělo supům a šli spát.
23. července 1992
Ráno se nás probudilo jen devět. Polák se špatně zavřel do spacáku a udusil se. Největší úkol dne dostal Mlock a Čečil - museli rozdělat oheň a uvařit čaj. Oheň stále nechtěl chytit, dokud Mlocka nenapadlo plivnout doprostřed ohniště. V následujícím požáru uhořel Čečil a Mlock byl silně popálen. Popáleniny si musel léčit studenou vodou z várnice. Když se jednou neopatrně nahnul, spadnul dovnitř a utonul. Večer se pár bláznů pokoušelo marně najít oblohu a pozorovat. Do stanů je zahnala až ranní sněhová bouře.
24. července 1992
Dnes ráno jsme našli Lumíra, jak visí se smyčkou na krku na nejbližší bříze. Podle jeho přiblblého výrazu jsme usoudili, že už nechtěl se zbytkem jedinců trávit další dni a noci na proklatém místě a vzdal to. Tak nás zbylo jen šest. Lumírovo smrt jsme oslavili v Losinské hospodě fernetovou smrští. Při zpáteční cestě Masek zkoušel stopovat auta výskokem z křoví a byl zlikvidován kamiónem. Večer při pozorování jsem nechtěně posvítil Béďovi svojí šajnivkou do velkého dalekohledu, právě když dělal odhad. Zařval a s dírou v hlavě odpadl. Vzápětí se na něj vrhly muňky a ohlodali jej na kost.
25. července 1992
Když jsem šel ráno pro dříví, zase jsem něco objevil. Tentokrát to byl Tůma, který v noci zapadl do malé jeskyňky a přelámal si obě hnáty. Ještě se trochu hýbal a tak jsem doběhl do lesa, ulomil větev a s ní ho pak umlátil, aby se netrápil. Cestou na oběd nás honil nějaký duchovní s puškou, střílel po nás a stále vykřikoval něco o jeptiškách. Vylákali jsme ho na koupaliště a tam společně utopili. Večer bylo jasno a Zíbar si vzal do hlavy, že budeme pozorovat. Šmolík a já jsme ho poněkud zklidnili sekerou a k večeři jsme si usmažili zbytky jeho hlavy.
26. července 1992
Při snídani jsme se nějak se Šmolíkem nedohodli na tom, kdo uvaří čaj. Došlo nakonec i na nože a právě když dopisuji tyto řádky, Petr naposledy vydechnul. Jsem však také velmi těžce raněn a vím, že smrt se rychle blíží. Proto vám chci dát poslední radu : "Nikdy nejezděte na ten proklatý vagón Astragon !!!!"