Symbióza (Bolda)


Dveře se systémem „Brano zavírá samo“ pomalu neochotně ustoupily Romanovu tlaku a tak jak bylo natištěno na samolepce uprostřed skla otevřely se směrem TAM ven. Na nic nečekal a vyšel na širokou jarním sluncem příjemně nasvícenou ulici. V kapse si nesl recept na jakýsi psychodrogy a v hlavě se mu ještě doznívaly doktorčiny slova: „Vy máte poruchu vnímání.....“. Málem narazil do odpadkovýho koše a tak raději věnoval víc pozornosti tomu kam šlape.
Ale ani to nemohlo potlačit příval splašených myšlenek: „Mám poruchu vnímání. Hmm, prej polovina úspěšný léčby je v tom, že si to přiznám...tak jo, mám poruchu - nepochybně.... jenomže to nevysvětluje všechno.... třeba toho frajera v černým včera v noci na tom mostě...prej "nemyslíš, že je čas se připojit ke společenstvu ?" .... sakra, nechápačka“. Mezitím konečně dorazil na autobusák a jak už to tak v dubnu bývá mraky na čas přerušily jarní sluneční lázeň. Po pár minutách začalo poprchávat. Autobusák sice nebyl skvostem moderní architektury, ale na podobný situace bylo při jeho stavbě pamatováno, jelikož nad asfaltovýma nástupníma ostrůvkama na železných traverzách odporovali dešti zaprášený stříšky. Roman nepotřeboval aby mu pršelo do novin a tak udělal pár nutných kroků pod stříšku. Noviny byli sice včerejší, ale v čekárně psychiatrický ambulance ho nestáli ani kačku a ukradenýmu koňi na zuby nekoukej.
„Čekáte na autobus, pane ?“ ozvalo se za ním. Roman s nechápavým výrazem otočil hlavou, aby si prohlídl původce těch slov. Byl to muž asi kolem čtyřicítky s černou čepicí a vůbec oblečen celý do černého. Roman měl vtíravý pocit, že tohodle chlápka už někde viděl, ale byl to jen neurčitý pocit, rozhodně ne jistota. „Jo, čekám..“ vypadlo nakonec z Romana rádoby klidně. Chlápek v černým zase zacouval a bylo po rozhovoru. Za několik minut se Roman trochu otřepal z překvapení a najednou mu začalo docházet „sakra to je snad jasný na co tu čekám.... co je zač....“ Roman se ohlídl, ale ten kdo ho oslovil už na nástupním ostůvku nestál. Začal teda systematicky prohlížet celý autobusák. Bezvýsledně. „..no mě fakt hrabe...“ vzdal to ve chvíli kdy k nástupišti pomalu najel autobus a se známým zasyčením vzduchotechniky se otevřeli jeho přední dveře.

„Tak teda nevědomě..“ prolítla Romanovi podivná myšlenka hlavou. Vůbec si nebyl jistý odkud se vzala, ale přesto ji nepovažoval za svou. „Kruci, sem po tom svinstvu furt vospalej a hladovej a stejně to nezabírá..“ odehnal podivnou myšlenku Roman a natáhl svoje dosud pokrčený nohy. Sem do starý zahrady, pod lípu, která pamatovala už několik staletí chodíval čas od času uklidňovat svoji nervovou soustavu, když mu ji někdo nebo něco víc nebo míň pocuchalo.
Prudce, velmi prudce, ve zlomku vteřiny zachvátila Romana panika...doslova se třásl pohlcen fyzickými projevy strachu - jakoby z temnoty nevědomí se o místo na světla drala myšlenka: „v mém těle je ještě někdo“.
„Neblázni, mysli - na tomhle těle závisí taky můj život. Nebo si fakt myslíš, že je logický, abych se choval destruktivně ? Sem na tom těle stejně závislej jako ty a nedokážu tady žít bez něj.“...ozval se najednou „vnitřní hlas“. Roman se trochu začal uklidňovat a zároveň s tím se začal naplno smiřovat s faktem, že je skutečně případ pro psychiatra.
„Mnohem jednoduší by bylo, kdybych se mohl natrvalo spojit s tvým vědomím zrovna tak jako už teď spolupracují naše nevědomí..“ „Co ti v tom brání parchante ?“ sykl "sám pro sebe" ironicky Roman. „Vždycky když se o to pokusím vypne tvůj mozek jednu ledvinu.“ „Člověk může žít s jednou ledvinou...“ odsekl Roman „Člověk možná, ale my potřebujeme obě.“ na to ten hlas. „Sakra hrabe mi hustě“ pomyslel si Roman, ale pokračoval dál v "rozhovoru": „No, když už sem ten cvok zjistím si číslo na CIA a popovídám si s nima -na to by měla má mizerná angličtina stačit......“ „Budou mě chtít vyndat !“ „Aspoň se tě zbavím, šmejde.“ „Nerozumíš mi. Tím nás zabiješ oba !“ „Vobětoval bych se pro lidstvo“ sice odpověděl, ale nedalo mu to, aby o té nepopulární možnosti vážně nepouvažoval. Nakonec došel k názoru, že už stejně přišel o svou svobodu - ať už se dokonale zbláznil a nebo má skutečně v břiše část mimozemšťana. Ten den toho už měl všeho pokrk a tak se pomalu zvedl a vydal se směrem k domovu.

Roman neměl moc v lásce svoje okresní město. Těžko říct jestli ho na něm štvala víc jeho mírná šedost nebo to, že autobusové a vlakové nádraží leželo nemalý kousek cesty od náměstí, ke kterému chodil rušnou a tudíž oxidy dusíku zaplněnou ulicí. Nerad dýchal tuhle směs kouře všeho druhu a zápachu zanešené kanalizace tolik typickou pro tuto dlouhou ulici, ale protože chtěl zajít do knihovny neměl na vybranou.
Konečně dorazil ke schodišti knihovny. Vyndal z peněženky členskou průkazku, vyšlápl pár schodů a nažhaveně vrazil do čítarny.
„Mrknul bych se na InterNet“ prohodil ke knihovníkovy. Nebyl tu poprvé takže ještě než to stačil dopovědět brejlovec začal startovat uprostřed místnosti k serfování určenou plečku. Roman mrkl na monitor a do obličeje se mu nekompromisně vedral kyselý výraz. „Doprdele - nebylo to v chodu. Widle bootujou.. to tu bude ještě takhle hnít hezky dlouho.“ Trvalo to déle než si myslel. Ani ho to vlasně už nepřekvapilo.
„Tak prosim“ hlesl obrýlený knihovník a šel si po svých. Roman neztrácel čas a do stringáče Seznamu vyťukal tři písmena 'CIA'... a Seznam nenašel. „Vod čeho je AltaVista“ pomyslel si a s její pomocí skutečně WWW stránky této bohulibé organizace nalezl.
„Jo...bla bla, kde je to číslo kurník aha tady: (703) 482-0623 - oddělení styku s veřejností“. Roman si poznamenal číslo na "Rozhodnutí" z jakéhosi úřadu. Původně uvažoval o jiném použití této úřední listiny nicméně se rozhodl upotřebit ji jako zápisník, protože tomuto ůčelu nebránilo, že byla zhotovena z tvrdého a ostrého papíru.
Pak spěšně vypnul browser, který mu dnes vyjímečně nezpůsobil nervový kolaps, zaplatil na jeho poměry nemalý poplatek což ho otrávilo natolik, že z ruchu dopolení ulice při své cestě zpět na nádraží mnoho nevnímal. Známý hokot jízdy uvnitř autobusu mu jako kulisa k přemýšlení vyhovoval víc než nádraží a tak teprve nyní začal Roman promýšlet co do toho telefonu bude vlastně říkat....naplno se ponořil do představ:
„Public Department of Central Inteligece Agency. Can we help you ?“ „Yes, ehhhhhr... there is an alien organism in my body.“ „Please wait, connecting... What's your name please ?“
„Neblbni. Mysli na ty ostatní co na tobě visí. Přece je nechceš zabít ?“ ozval se opět teď už pro Romana známý hlas. To vytrhlo Romana z představ a právě včas neboť autobus právě stavěl na jeho cílové stanici. Vystoupil a zamířil k domu kde bydlel. „Hele ty mě budeš poučovat parazite ? Ke mně ste se zachovali pěkně hovadsky. Co si myslíte, že ste ? Takhle zacházet s tělama inteligentních bytostí.“ „Před tím než sem se s tebou spojil věděli sme o vás jen to kde leží váš svět. Nevyznáme se ve vás a teď už víme, že postup, který sme použili byla mýlka... ale před půl rokem sme opravdu neměli páru...“ Roman z toho byl poněkud v šoku. A zůstal v něm až do chvíle než se začal sprchovat.
Snad to bylo tím jak proudy vody naráželi tlumeny vlasy do Romanovy lebky nebo možná pocitem očištění - rozhodně mu to pomohlo vymanit se z okovů vyděšenosti. A tak v mysli promluvil směrem ke svému „nájemníkovi“: „Kolik, že vás na mě visí ?“
Žádná odpověď nepřicházela. Roman se pousmál a znovu začal promlouvat k někomu o kom si myslel, že sdílí společně jedno tělo: „Takže dost.... co takhle kdych si dal menší hladovku ? Visíte na mě energeticky pokud to dobře chápu, ne ?“
„S tebou je to vážně těžký. Už se to stalo asi šestkrát. A pokaždý sme se s těma co odmítli přímý propojení nějak domluvily. Takže co chceš ?“ „No konečně rozumná řeč..“ ožil Roman a pokračoval „sakra, vo tom budu muset trochu popřemejšlet...“ a několik následujících minut o tom skutečně uvažoval. Voda dál nerušeně padala ze sprchy a to dost pomáhalo v Romanově soustředění.... zaslechl dokonce jak jeho „nájemník“ komunikuje se svými kolegy, podle způsobu hovoru to Roman odhadl na šéfy:
„On se u toho klidně sprchuje a ještě k tomu nehodlá být zrovna levnej“. Roman se tomu pochechtl neskrývaně a nahlas a potom předložil svůj požadavek: „Chci gravitolet - prostě po vás chci technologii, která nám umožní kolonizovat Mars, prozkoumat a využívat zdroje Sluneční soustavy. Jinak si zavolám na CIA; určitě by z toho měli radost - konečně by měli to z čeho je furt stějně kdejakej ťululum vobviňuje, že to maj - no ty po mě hladově skočej...“ přisadil si škodolibě Roman. Jeho nájemník pak prohodil ke svým šéfům.
„Ten je teda hodně drahej. Ale asi mu to budeme muset dát nebo nás fakt schodí..“ „To si kuř !“ doplnil jeho hlášku Roman. „To je ale pro vás ohromně obrovskej skok“ začal přes nájemníka promlouvat hlas, kterej Roman zatím neznal „znamenalo by to zrození nového vědního oboru; asi byste tomu říkali "Gravitační mechanika"....“ „To se zvládne - nemějte péči.“ frajersky prohodil Roman. „Taky byste potřebovali lepší počítače - kvůli navigaci a gravitačním výpočtům....“
„Počítače se vyvíjej rychle takže to by mělo bejt vpohodě.“ rozjařeně přerušil jeho ‚řeč‘ Roman. „Ne dost. Takový skok najednou bude prostě podezřelý. A to ještě byste potřebovali nové technologie co se týká potřebných materiálů. Vaší civilizaci by takový vývoj trval asi třicet let - chceš prostě moc !“ „To je mi jasný, ale levnější asi nebudu.“ „Dobrá a co kdysme ti to předávali postupně - dejme tomu deset let.“ „Nehodlám čekat deset let. Mám chuť se mrknout na Mars příští pátek.“ odvětil už celekem pobaveně Roman. „Jseš fakt drahej. Vždyť je to třikrák kratší doba. A pokud ti de o výlet po Sluneční soustavě nebo i někam dál můžeme se domluvit.“ „Nemám vůbec chuť se někam plahočit ve vaší kocábce. Takže pět let. Postupně to budu uveřejňovat, ale chci ty data najednou.“ „A kdo nám zaručí, že to nezveřejníš hned a všechno ? K průzkumu vaší planety potřebujeme ještě asi deset let. Když ti předáme technoligii, kterou po nás chceš ohrozíme tím celý naš výzkum.“ „Hele já vás nechápu. Když c hcete data o naší planetě proč nenavážete oficiální styky a nezakšeftujete. Za ten gravitolet byste dostali mnohem lepší nabídku než se vám snažím vnutit já...“ pronesl pobaveně Roman, zastavil vodu a vyšel ze sprchy.
Vyndal z ledničky orosený ležák a pak se usadil pohodlně do křesla. Zkušeným hmatem použil plechový otvírák a vychutnal si ono známé radostné zasyčení, když stlačený oxid uhličitý opouší hrdlo „pistole“. Zrovna si začal nalévat do svého oblíbeného půllitru, když se ozval "nájemník": „Na přímý kontakt nejste připraveni.“
Roman se nejdříve chvíli poměrně hlasitě smál a potom odpověděl: „To nebudeme do chvíle než budeme vlastnit nějaký potřebný zkušenosti. A potřebný zkušenosti mít nebudeme dokud to nezkusíme...“. Romana už tyhle podivný rozmluvy začínaly nudit. Zvlášť představa jak se s nima svěřuje své psychiatryni mu nepřipadala moc vábná. Konečně si nalil, ale než si stačil poprvé loknout zaregistroval „nájemníkovo“ sdělení: „Asi máš pravdu. Promiň, že jsme tě do toho zatáhli. Sbohem.“ Pak jeho „nájemník“ utichl.
Romana se najednou zmocnil jakýsi zvláštní těžko popsatelný pocit. Ještě chvíli nechápavě koukal z okna kde se vzal ten záblesk, když po něčem co by naznačovalo bouřku nebylo vidu ani slechu. Lokl si z půllitru a jeho obličej se pokřivil odpudivým výrazem: „Sakra, vždyť je to teplý jak chcanky..“ jen co to domyslel začalo ho mrazit v zádach tak jako ještě nikdy v životě.

„A od té doby ty hlasy už neslyšíte ?“ zeptala se a zkoumavě ho pozorovala. „Ne. Pak už se mi nikdy neozval.“ odpověděl Roman. „Takže možnost nemoci si vůbec nepřipouštíte ?“ se znatelnou zkušeností položila další otázku doktorka pro choroby duševní. „Samozřejmě, že připouštím - je to jedna z logických možností.“ „Děláte mi radost...Zvětšuje to naději na ůspěšnou léčbu.“ „Ale je tady pár skutečností, který mě znervózňujou..“ „Jaké ? Jen mluvte.“
A Roman několik následujích pár minut skutečně mluvil. Po nějakém čase doktorka začala vytvářet předpis a pozvala Romana na další sezení za tři týdny.
Roman poděkoval, pozdravil a s pocitem úlevy opustil ordinaci psychiatrické ambulance.