Patová situace (Bolda)
Povaleč Frank pomalu sundal nohy ze svého řádně proleželého brdlohu. Po dvanáctihodnovém spánku se necítil nijak zvlášť dobře aspoň po psychické stránce. Líně se zvedl a zamířil k terminálu na druhé straně kajuty. Cestou schodil na zem ze židle část svejch svršků.
Jeho „Dopdele!“ se zvučně rozlilo po celé místnosti. Konečně se prokousal hustým nepořádkem až ke značně ošumtělýmu terminálu a nechal si jako obvykle vyprávět zprávy a drby ze stanice a přehrávat muziku, kterou si včera v mírně melancholický náladě nechal namixovat takže sotva poslední zvukový vlny nadávek dorazily ke stěnám naplnila se atmosféra Frankova domova jemným bubláním.
„ÉÉhhh, na tohle fakt nemám náladu...sakra“ zahučel Frank a začal do terminálu sypat intrukce.
„Vyberte si prosím svého průvodce...“ se po chvíli slušně ozvala mašinka a Frank suveréně odsekl „Patricie..., a dělej šmejde.“
Tichý bzučení rychlodráhy se uvnitř vagónu míchalo s tlumeným hovorem. „Hmm, báby zas rezeberou kde koho...ať dou někam.“ znechuceně si pomyslel Frank a něco podobnýho si o „pochodech“ v tu chvíli musela myslet i ta holka o něm, která seděla v řadě anatomicky tvarovaných vznášejících se sedadel vpravo naproti.
Po nějakým čase Franka omrzelo dělat znechucenýho a začal se rozhlížet po okolí. V doku zase nebyl flek na nějakou meziplanetární obchodní kocábku. No jo, byl to flákač a ne pilot,navigátor nebo uchazeč o takhle „žádoucích“ profesi a pacifista, takže ani DSF (Obranné Vesmírné Síly) neměly po psychotestech zájem teda až potom co jim Frank začal vystvělovat, že zabíjení je svinstvo.
Černovlasá kaprálka DSF ho předběhla a několik desítek vteřin ho už nepokrytě zkoumala. Frank se obvykle ve vlaku bavil tím, že se díval naprosti sedícím mladým poddůstojnicím do očí a tak to udělal i tentokrát. A jako obvykle ho to celkem bralo což řešil tím, že sem tam změnil objekt zájmu svýho průzkumu.
Všechno bylo vůbec až moc jako obvykle až na jednu maličkost.... „Kruci to je pohled, no to je síla“ řvalo Frankovi v hlavě přitom, když ucítil něco co nebyl schopný nějak určit. Nový pocit, něco co ho začalo skutečně děsit. Zatímco Frank zápasil s podivným šimravým pocitem a vysokou hladinou adrenalinu černovláska naproti začala rychleji oddychovat.
Tentokrát jel Frank opačným směrem. Za poslední dva měsíce stačil pochopit proč na něj lidi občas vrhaj divný pohledy a úsečný poznámky a puberťačky řvou smíchy. Záchvatů smíchu a divnej pohledů poslední doubou už zase začínalo postupně ubývat, protože od doby kdy Frank rozlišuje „tiché“ a „hlasité“ myšlení udělal v mentálním tréninku několik základních potřebných kroků.
Vagon zastavil a Frank zamířil ke dveřím a vystoupil na přepravní plošinu.
„Sakra snad mi Hugo pučí jinak se k těm podělanejm datům nedostanu“ syčel cestou. Hugo mu tentokrát „naposled“ půjčil tři stovky. Frank toho proto s Hugem už moc nenakecal a pospíchal domů vrazit creditkartu do terminálu. „Obecnou teorii relativity - základy, vejtah všeho vod C.C.Junga a potom ještě něco vo kvantový a gravitační mechanice , do pozadí muziku....jo a jako průvodce chci Patricii“ naporoučel směrem k zařízení na který se staniční inženýři už nějaký čas báli sahat.
Po chvíli uslyšel Frank z terminálu hlášku.
„Samply připraveny, nepřímý živý kontakt je v současnosti možný (s příplatkem 20 Cr)“.
„Živě“ || „..........Nazdar. Zas máš službu ?“ bezděčně prohodil Frank spíš v mysli než ústně a spíš nahlas než potichu, i když mu bylo jasný, že za dvacet kreditů příplatku ho neslyší. Na interaktivitu by musel vzít asi nějakou trochu víc ubíjející práci a to se mu zdálo mírně pod ůroveň takže využíval spíš neinterakvních služeb s podstatnou „slevou“ způsobenou crackerským zařízením.
Po několika dnech už byl Frank slušně nalomený, že slyší a stával se pomalu kandidátem pro místní psychiatrický oddělení zařízení CHC. I když už ho jeho telepatické schopnosti tolik neděsily samotná forma komunikace,kterou vedl s Patricií ho vklidu rozhodně nenechávala. (pozn.autora: Nechci z toho dělat červenou knihovnu takže se omlouvám za brutální stručnost)
Když se zase jednou k večeru, když se Frank zaobíral „personou“ a „kolektivním nevědomím“ z intercomu začali ozývat narážky na včerejší harašení prohodil bezděčně „Hmm,co .. ty'sis hrála se mnou.“ „Já teda nevím kdo si s kým hrál.“ zazněla Patriciina odpověď ze zvukových výstupů terminálu.
„Dobře promiň, ale já to na rozdíl vod tebe dělám nevědomně, kdežto ty si s tím vohněm hraješ vědomně a ráda.“ mírně agesivně odpověděl Frank. Její „Promiň..“ jako odpověď Frank rozhodně nečekal. Zase měl ten divný instiktivní pocit, který si už tehdy vysvětloval jako příjem balíku psienergie. Až o mnoho dní později mu došlo, že tohle byl horizont událostí. Něco je od teď prostě jinak - to Frankovi došlo, ale zdaleka nemohl tušit, že pomalu a jistě spěje k dosavadnímu největšímu patu svý existence.
Obritální stanice „Jupiter 4 - A.C.Clark“ dýchala svým obvyklým rytmem. Před několika minutama dorazily do doků tři obchodní lodě třídy C a tak poměrně velká část ze skoro šestsetitisíc obyvatel stanice měla o zábavu postaráno. Obchod byl vždycky hybnou silou lidský civilizace a na „čtyřce“ to bylo hodně znát. Frank, ale neměl ten den zájem o zboží. Neměl zrovna chuť se schánět po fleku na jedný z lodí Colinsovy obchodní flotily, protože na svou minulou činnost u této společnosti neměl nejlepší vzpomínky. Chvíli postával u lanařského terminálu a pak se rozhodl, že si vyjde do parku. Ne, že by zrovna moc brala příroda, ale vstup do parku nic nestál a byl tam rozhodně na kyslík bohatší vzduch než v jeho brdlohu a Frank chtěl trochu přemýšlet. Potřeboval si srovnat chaos v hlavě. „Asi pude vo časovou vlnu“ rozjel se po chvíli jak dráha „hmmm, prostě mozek umí asi měnit elekkromagnetickou enegii na časovou, teda gravitační..“ pokračoval v ůvahách a než se pustil do dalších prohlížel si chv
ilku dědulu kterej si sedl na vedlejší levitátor a něco si prohlížel v holomagazínu. Na dědulovi toho moc zajímavýho nebylo a tak se Frank pustil do dalších úvah „...hmm,jasně vlna a kvantum času... to by mohlo jít, proto ještě telepatii nikdo pořádně nezměřil... no jo, elektromagnetickou vlnu připravenosti u vobouch médií jo, nic mezitím... jak taky asi...“ na Frankově tváři se objevil mírnej úsměv a na dědulově úžas, protože zhruba posledních deset slov už mluvil Frank nahlas.
„Vlez mi na hrb.“ pomyslel si Frank „nahlas“. Zabzučelo to a levitátor s dědulou si to namířil do jiný části parku.
„Fajn...“ začal zase přemýšlet Frank „.. takže naše nevědomí si vklidu používaj energie, na který musela naše fyzika zrát pětset let...proto mi asi vždycky v Mezisystémový bráně mravenčí v celým těle... hmm,tak už vím jak fungujou předtuchy - prostě si posíláme psienergii.... a když spíme kšeftujeme nevědomně s obrazama, aby sme poléčili svoje mozky..“ začínal už být trochu v šoku, ale ještě chvíli v úvahách pokračoval „..sme holt společenstvo a ne jedinci. Hmmm.... sakra.“
Frank začal mít pocit, že chápe a jeho myšlenky se pomalu začali stáčet na Patricii. Jeho telepatické schopnosti mu umožňovaly něco čemu pracovně říkal „demo“ (pozn. autora.: přenos „sexuální a citové“ energie) a Frank věřil tomu, že jde o součást rituálu.
Znal sice Patricii jen přes telepatii a komunikační média, přesto si byl jist, že ji zná velmi důvěrně. Brzy začali oba chápat, že „Demo“ není bezpečná hračka. Když Frank odcházel z parku bylo oboum jasný, že vzniklé silné citové vazby se začínají vymykat kontrole.
Několik dní na to už nemohlo být o vymykání se kontrole pochyb - skoro žádná už neexistovala... tedy aspoň z Frankovy strany. Každá jeho vycházka z kajuty utvrzovala povalečovo okolí, že potřebuje psychiatra.
Tentokrát nešel Frank do parku přemýšlet, ale vyměnit nějakou enegii se stromy. Za trochu agresivní a logické psienergie chtěl získat klidnou vitální vyrovnanost. Mohutná třešeň a mladší dub měli zájem a Frank byl toho názoru,že to bylo výhodná výměna - rozhodl se použít tenhle typ časové-gravitační energie pro plánovanou schůzku s Patricií.
Minulé odpoledne totiž konečně v sobě našel sílu, aby s Patricií promluvil intercomem. Nedivila se ničemu z toho co se jí Frank snažil nervózně říct, i když se snažila tvářit mírně nevědomně což Franka celkem překvapivě spíš uklidňovalo.... Měla práci a tak se dohodli na pozdějším pokecu.
Přesně v domluvený čas Frank neklidným hlasem sykl na terminál „Spoj mě s Patricií“ .... „Vložte creditní kartu“ vypadalo nesmlouvavě, ale s Frankem to tentokrát nehlo, teď co se zdokonalil v crackingu už si od Huga půjčovat nemusel.
„Ahoj, tady Frank, volám jak sme se domluvili.“
„Čau, hele mám tady zrovna návštěvu....takže mi prosímtě zavolej tak za hodinu....“
V jejím hlase bylo teď něco co tam určitě, když s ní mluvil poprvé nebylo. Všiml si toho....„asi ji votravuju“ problesklo mu hlavou a tak odpověděl „Hmm,jo.“
Patricie nebyla v telepatii už žádná školačka a tak dodala „A Franku... úplně přesně rozumím tomu cos mi říkal, fakt přesně, takže mohla bych zejtra přijet k tobě ?“
Šok kterej Frankem zacloumal mu dovolil odpovědět jen „Jasně, tak jo.“, i když měl v té chvíli silné nutkání vyznat jí rovnou lásku.
Správci parku se toho dne opravdu vyřádili a i Frank musel konstatovat,že se jim tohle „ráno“ povedlo. I když ho docela mrzelo, že Patricie měla včera v dohodnutou dobu vypnutý terminál....a i potom při pokusu o komunikaci čekala Franka studená sprcha v podobě hlášky „Volaný účastník sítě si dočasně nepřeje být rušen.“
Východ „slunce“ a „ranní“ vzduch byli snad nejlepší z toho týdne a tak Frank něměl moc důvodů k depresivním stavům.
„No co měla práci, dneska ten podělanej terminál snad zaktivuje“ mumlal si, když otevíral dveře u své kajuty.
„Volaný účastník sítě si dočasně nepřeje být rušen.“ zašveholil jemně nasaplovaný uklidňují hlásek. Franka to ale rozhodně neuklidnilo. Chvíli bezradně pochodoval po kajutě potom se naklonil nad terminál a vychrlil „Opakuj to každý půl hodiny !“.
Když se o mašina pokoušela už po osmé začal Frank očividně ztrácet nervy. Nevydržel a zeptal se Patricie telepaticky „Co nám to děláš ?“. „To bolelo.“ odpověděla a dodala „Nevolej mi prosímtě intercomem.“ Frank tomu hodně dlouho nechtěl rozumnět a tak nechal počítač, aby se ještě jednou pokusil o spojení.
To, že se chová nesoudně musel na několik následujích hodin uznat i sám Frank. Nervózní pobíhání po pokoji patřilo mezi ty míň radikální projevy jeho chování. Celou tu dobu v něm sílil pocit, že ho Patricie odhání, což nemohl absolutně pochopit, protože jejich telepatické spojení už bylo skutečně nadstandartní.
„Proč to děláš. Cejtím, že mě miluješ.“ zoufale se snažil dostat odpoveď Frank. Odpověď nakonec skutečně dostal, ale několik hodin ji nebyl schopen vzít na vědomí.
„Franku, já sem fakt lesba..“ se mu nakonec do vědomí prodralo, uzavřít v nevědomí to prostě nedokázal. Pak konečně uslyšel ve své hlavě DVA ženské hlasy.
Když se z toho Frank dostatečně vzpamatoval, aby mohl zase myslet začal pokládat otázky „Proč si mi to proboha neřekla dřív ?“ Její „Nechtěl si to slyšet.“ Franka dostatečně zase přivedlo k životu. Brzy se nachytal při myšlence, že mu vadí spíš to, že je zadaná. Musel na vzduch. Tohle na něj bylo až moc přes čáru.
V parku už fungovala „jarní noc“.
„Stejně tě miluju.. a vím, že ty mě taky.“ myslel „hlasitě“ Frank na Patricii. „Ztěžuješ mi to.“ odpověděla. Všem TŘEM to bylo zřejmý. Proto brzo na to zanělo ve Frankově hlavě „Jsem kurva.“ Frank z toho byl zase pár minut mimo,ale pak se začal ptát: „A to musíš nebo seš kurva dobrovolně ?“
Cítil její překvapení. Takže to začal rozvíjet: „No nemáš co jíst ? Seš feťačka ? To by šlo ještě jakžtakž pochopit....“ To co mu odpověděla ho dorazilo: „Tak sem teda kurva dobrovolně.“ Chvíli lapal po dechu... teď už nedokázal zabránit tomu, aby se nezhroutil. Začal překotně hystericky telepatit s Patricií. „Neprodávej sama sebe, prosímtě...“. V tu chvíli už nedokázal zadržet slzy. „Pokud prodáváš svý tělo, prodáváš i duši a pokaždý když to uděláš ztrácíš kus sama sebe.... nechci tě ztratit navždycky, nezavírej si bránu ..... nenech si vzít nebe, říkala si, že nenecháš...“ „Neboj se, nenechám si ho vzít.“ odpověděla a Frank se začal uklidňovat.
Ráno bylo milosrdnější.
Frank konečně pochopil, že Patricie rozumí a nebe si vzít nenechá. Poflakoval se v míň používaných prostorech nad strojovnou stanice. Reaktory temně hučely a ve vzduchu byl cítit čerstvý ozón. Ještě toho spoustu nechápal. Proto mu to nedalo, aby se nezeptal: „Bylo by jednodušší kdybys mi to řekla. Cokoliv je lepší než nejistota.“ „Co teda vodemě vlastně chceš ?“
Odpověď, kterou dostal ho donitila pochopit: „Chci aby si mě oplodnil.“