Cvokova noční vycházka (Bolda)

Světlo z pouliční lampy, který by po spekrální analýze hýřilo tak akorát čárama sodíku osvětlovalo poslední zatáčku asfaltované cesty, která by se dala považovat za součást malé nejmenované vesnice. Studené světlo se odráželo nejen od bílé stěny stodoly stojící u cesty, ale také od tenké sněhové pokrývky ležící na trávníku pokrývajícím škarpu asfaltový cesty. Bylo snad kolem desáté, když na bílém povrchu sněhu začal pohybavat stín -Cvokův stín. Cvok svižnou chůzí opouštěl vesničku, kde touto dobou panoval už zřetelný noční klid. Oblečen byl v tmavě zelený „lesnický“ kabát či bundu, která měla hluboké kapsy, do kterých Cvok rychle vrazil svoje ruce, aby mu náhodou neprochladly. Jeho chůze byla až euforicky pravidelná a nic a nikdo mu nebránil v tom, aby svižně opustil vísku a pokračoval dál po hadovitě se vinoucí asfaltce směrem k severu až na rozcestí k sousední vsi, na jejímž začátku dnes stojí továrna na sytntetický láhve přebudovaná z bývalé bramborárny. Továrna vydávala klasické zv uky lisů a trochu smrděla formaldehydem (nebo jěstě něčím pikantnějším, rozhodně čistě chemickým) a tak jak se Cvok blížil k rozcestí, zvuk a smrádek sílil.
Proč vlastně Cvok opustil ne zrovna moc vytopenou útulnost svého brdlohu a vyrazil na procházku do mrazivé noci? Nespavost a ne jen pouhá nespavost, ale i zvláštní zvukové halucinace, které Cvoka sice nedoháněly k šílenství (šílený už přece byl), ale spíše k dobrodružství. Tato noc následovala po válce s mimozemšťany a to obojživelnými mimozemšťany - mloky, kteří nakonec tváří v tvář lidské bojovnosti své ohavné ůmysly vzdali a hlasy v hlavě Cvokovi oznámili, že to všechno byla vlastně jen zpravodajská hra a že ho jako v pravou půlnoc unesou, aby jako nadaný telepat sloužil v jejich řadách. Cvok, protože byl pro každou srandu, navíc zmámen (chorobnou?) láskou k Gertrůdě se rozhodl, že nejmenované evropské službě práci usnadní a vyrazil na „dohodnutou“ schůzku na ono již výše zmiňované rozcestí.
Tak jak Cvok kráčel po tak napůl udržované asfaltce k rozcestí začal pomalu snad z pouhé nudy či zvědavosti rozmlouvat s mrtvými, se kterými navázal kontakt svou plamenou přednáškou již v bezpečí svého brdlohu. Občasné hlášky (snad Gertrudiny) typu: „Ježíši Kriste, on tomu vážně věří.“ nemohli zatím rozhodit jeho koneckonců už značně rozhozené psychidelické rozpoložení. Rozmluva se záhrobím se zatím točila kolem otázky, jestli se má nechat Cvok skutečně zverbovat a padali skytečně fundované argumenty pro i proti. Cvok byl bezvýhradně pro, neboť byl zcela v područí spasitelské vize a společného života s Gertou. Konec konců, Cvok rozprávěl se samými vznešenými dušemi jako A.Einstainem, C.G.Jungem, S. Ferguson, tajuplným mrtvým Mosaďákem a podobně. A tak cesta zmrzlou krajinou ubíhala rychle a ten zhruba kilometr co Cvoka ze začátku dělil od cílového rozcestí měl nyní za zády.
Na rozcestí začal Cvok stepovat, protože přituhovalo a i vhodně zvolené Cvokovo oblečení přestávalo dokonale izolovat a dokonce i jeho ruce zarvané v hlubokých kapsách chytil známý „kosu klepající“ třes. Cvok se nervózně zeptal: „Tak kde ste? Je mi kosa.“ a Gerta odpověděla: „No, mi čekáme jestli si to nerozmyslíš.“ „Hovno si rozmyslím. To je klendra, sakra jak dlouho mě tady chcete nechat mrznout?“
„Do půlnoci.“
Mezitím kolem projelo několik náklaďáků pro flašky nebo naložených krabicemi s plastikovými láhvemi opačným směrem. Taky jedno osobní auto zde odbočovalo k vsi a jeho osádce musel pohled na stepujícího cvoka připadat všelijak. Nicméně nikdo radši nezastavoval, to víte u blázna jeden nikdy neví. Mezitím si Cvok krátil čas rozmluvou s mrtvými a rozbory národních povah, ke kterým byl přizván i sir.J.Blackwood (byl přes Cvoka telepaticky spojen s důstojníkem, oné nejmenované služby) nebo Conrad Adenauer.
Cvok poté „uslyšel“ jak se agenti radí až z toho nakonec vzešla Gertina otázka: „S tím gravitoletem si to myslel vážně?“ Cvok začal frajeřit a oslovil mrtvého: „Pane profesore Einstaine, myslíte si, že je reálné setrojení gravitoletu?“ „Co si představujete pod pojmem ‚gravitolet‘?“ „Létající stroj, který využívá skluzu a deformace gravitačních vln, manipulace s gravitačními částicemi za předpokladu, že graviton je kvantum času. Je možné takový stroj sestavit do deseti let?“ „Takový projekt je reálné uskutečnit i za méně než deset let.“ Jelikož následující otázka se týkala potřebných finančních zdrojů pro takový projekt. Jelikož pan profesor neznal pochipetlně dnešní kurzy a Cvok trval na výsledné cifře v DM, i když byl vyzývan k vyjádření v US$ byl do rozpravy přizván i nedávno zesnulý ekonom, který prováděl ekonomické mezivýpočty. „Tak pane profesore, kolik odhadujete?“, ovšem pan profesor byl fyzik a ti neodhadují, nýbrž provádějí výpočty takže se záhrobí ozývalo opakované „No řekněm e, asi tak, .... zhruba, no dejme tomu...“ až nakonec vyšla suma v dolarech padesátých let. Pak nastoupil pan ekonom a výsledná suma byla 50 miliónů DM na těch asi deset let výzkumu. To se samozřejmně nechtělo nikomu moc věřit, takže byl pan profesor vyzván aby přes médium Cvoka zdělil svůj výsledek sám. Další dotazy směřovaly k parametrům gravitoletu, které se točily stále kolem magické padesátky: 50t užitná nosnost, 50 minut letu na Mars a to za cenu, kterou dnes stojí projekt výzkumné sondy.
Nahoře na kopci, u vísky, ze které Cvok vyšel zazářili dvě světla auta. Na Cvokovu poděšenou otázku Gerta odpověděla: „No to sou a nejdřív ti to nabídnou oni.“ Cvok by nepochybně raději pracoval pro ně, ale šel taky po Gertě, tak to s díky odmítl a světla pohasla.
„Tak jo jdeme si pro tebe.“ „řekla“ Gerta a tak Cvok obrátil svoje zraky k hlavní silnici na světla a pohybující se šedou siluetu vozu.
„Ano, to jsme my.“
Vůz na rozcestí hlavní silnice, zablýskal blinkrem a vydal se po vedlejší silnici směrem k Cvokovi, který už na rozcestí klepal kosu celým tělem. „Ale budeš muset na detektor lži.“ prohlásila Gerta a Cvok se zeptal: „Doufám, že nebudu muset snášet nějakej svinskej fet.“ „No, dostateneš malou injekci.“ „Tak na to kašlu..“ křikl kategoricky cvok a vozu, který mohl být tak 400m od rozcestí zprudka pohasly reflektory a jeho motor ztichl. Po další vzrušené rozmluvě se Cvok otočil a rychle vykročil k domovu.
Na zpáteční cestě se sice párkrát zastavil a vyslechl výhružky, jenž používaly výrazy „zahladit stopy“ nebo „likvidace“ a taky se dozvěděl, že nejmenovaná služba nejni evropská, leč z Nového Světa a že mrtví nejsou mrtví, ale telepati a toto celé byla opět poměrně vzrušující habaďůra, ale Cvokovi to už stejně bylo docela fuk, protože měl chuť se trochu vyspat, byl totálně promrzlý a tuto noc už netoužil po dalším dobrodružství.
Než usnul, honily se mu hlavou chmurné i komické děje a „agenti“ se ho jali dálkově telepaticky vyslýchat. Pak Cvok usnul, znaven náročnou noční mrazivou procházkou.
Ráno už bylo zase o něčem jiném.