Mohyla už byla opět zcela zakrytá a pozůstalí, členové kmene jeden po druhém odcházeli, když Grhen stále ještě se sklopenou hlavou mumlal slova motlidby, jenž měla vyprovodit mrtvého náčelníka ze světa živých tak jak velela stará tradice. Poslední odcházel náčelníkův nejstarší syn Tar. Nespěchal, počkal až se bojovníci a jejich ženy vzdálí tak, aby nemohli zaslechnout to na co se hodlal zeptat Grhena. Než to stačil udělat, starý šaman pozvedl hlavu a tiše, klidným hlasem řekl: „Dnes v noci při končícím ůplňku se zeptám duchů a následující ráno přijdu do tvého domu.“ Tar se pousmál nad tónem starcova hlasu, pokýval hlavou a odešel za ostatními. Grhen opět začal s pohřebním zaklínáním, které teď bylo rušeno jen šuměním větví stromů zmítaných větrem. Když konečně Slunce zapadlo, Grhen poklekl, rukama se na chvíli opřel o mohylu a sklopil hlavu tak, aby dotkl se chladných kamenů čelem. Pak vstal, vytrl svoji zdobenou hůl ze země a vydal se stezkou k severu. U odbočky před vesnicí na něho č ekal jeho žák Htems se svou ženou Ypou. „Dnes bychom už neměli chodit do svatyně, je příliš pozdě na takovou cestu.“ pronesl nedůrazně Htems, když viděl, že se Grhen chystá jít dál stezkou. Stařec se zastavil a tak Htems dodal: „Můžeme přenocovat v náčelníkově domě, Tar už nám to nabízel.“ Grhen se krátce na Htemse podíval, přejel očima na Ypu a pak se potočil a unaveně řekl: „Dnes vás už nebudu potřebovat, můžete zůstat ve vesnici. Já ale musím ještě dnešní noci promluvit s duchy.“ Htems chvíli váhal. Nakonec odpověděla Ypa: „Dobrá, půjdeme s tebou mistře.“ se špatně zkrývanou roztrpčeností. Stařec pokýval hlavou. „Dnešní noc budu ve svatyni sám. Zůstaňte ve vesnici“ řekl a vykročil. „Dobře dojdi, mistře“ zaslechl za sebou ještě jejich přání. Byla to větrná, ale dost teplá a suchá noc a také tato přízeň počasí se podílela na tom, že starému šamanovi netrval pochod ke dřevěné svatyni o mnoho déle než jindy, ve dne. Grhen otevřel dveře dřevěné předsíně svatyně a vstoupil dovnitř, po pam ěti došel k vstupu do své komnaty, odhrnul kůži a šel rovnou k ohništi, ze kterého sundal drny. Jeho útočiště nyní slabě rudě ozařovaly žhavé uhlíky, zpod polen ještě před chvíli přikrytých drny. Přihodil na ně z hromady u vchodu trochu chroští. V ohništi to zapraskalo a po chvíli vyšlehly první plameny. Stařec sebral z lavice dvě z lebek vyrobené nádoby. V jedné byla voda a tuto nádobku přiložil Grhen na kámen ohni. V druhé byl lůj a knot z šlachy ovinuté okolo dubového lýka - Grhen sebral z ohně jednu z hořících větviček a lampičku zapálil potom se zvedl a odnesl ji ven z místnosti přímo do jeskyně, která spolu s dřevěným přístavkem tvořila svatyni. V jeskyni, jejíž stěny zdobily malby zvířat a jejich lovců, položil lampičku zezhora do oltáře tvořený dvěma do jedné strany otevřenými kamenými sedly z nichž ven vyhlížely dvě medvědí lebky. Místo pro lampu bylo uprostřed pod lebkami, takže nyní její mihotavé světlo vycházelo z míst kde měl medvěd kdysi obývající tuto jeskyni oči, čumák a tlamu. Při vkládání lampy, prosil Grhen duchy o vyslání jejich zástupce k oltáři. Potom se vrátil k ohni, aby k němu přisedl a nasypal do nádobky z temene lebky směs sušených hub a bylin z jednoho z kožených sáčků, které nosil u pasu. Několik minut tiše hleděl do ohně a dřívkem míchal vznikající nápoj. Potom vzal plátek kůže, vzal misku a vyšel z místnosti do jeskyně k oltáři. Položil misku na jednu z lebek, namočil prst do nápoje a obtáhl jím oční důlky jedné z medvědích lebek. Potom se chcíli před oltářem klaněl a mumlal modlitby. Vždy když se poklonil čtyřikrát, vstal a jemně si lokl z misky. To zopakoval asi děvetkrát než byl zcela ovládnut přicházející vizí.

Oltář, celá jeskyně, jakoby mizelo Grhenovy ve víru, kontury nebyly schopny udržet svůj tvar. Přestože takto silně nenastupovala vize poprvé, stařec něco tak působivého nečekal, byl spíše připraven na obvyklou rozmluvu s vyslancem světa duchů a místo toho byl přímo zastižen výjevem ze své minulosti. Zase se jako mladý bojovník plížil k tomu převisu za řekou a zase čekal na náčelníkův výkřik. Napjatě, se srdcem, které mu burácelo v hrudi a snad až v krku, tiše a přikrčen pororoval bezbradé démony, jak odpočívají pod převisem. Při pohledu na ně byl zmítán směsící vzteku, nenávisti, odporu a otráveným šípem strachu. Zleva náhle uslyšel křupnutí větvičky, které prořízlo napětím strnulý vzduch. Někteří bezbradí sebou nervózně škubli a začali svýma očima zkoumat místo ze kterého zvuk přišel. Zatímco dosud se většinou bezstarostně povalovali na kůžích a ospale zívali, nyní zcela ztichli, zbystřeli a mnozí z nich se chopili ostěpů a kyjů. Teprve teď si Grhen uvědomil, že jich není ani polovina na to kolik lovců se na ně hodlá v příštím okamžiku vrhnout a s tím zcela odešelo to malé zrnko strachu, které lehce kořenilo jeho prudkou nenávist k bezbradým démonům. V nehybném tichu, které nyní nastalo, Grhen očima zkoumal okolí převisu, aby si naplánoval kudy poběží k nejblišímu bezbradému, když zůstal očima viset na jámě v níž se bělela hromádka kostí. I z téhle vzdálenosti snadno rozpoznal kontury lidských lebek. Jedna možná patřila Sermě, přišlo na mysl Grhenovi. Zatnul zuby, aby s nimi neskřípal. Začalo mu být špatně od žaludku. Jako vysvobození rozvlnil vzduch náčelníkův skřek. Grhen prudce vstal, posunul rychle kamenou sekyru po opasku, aby mu nepřekážela v běhu, sevřel pevně svůj oštěp, napřáhl ruku a zvedl ho nad hlavu. Spolu s ostatními lovci vybíhal takto z porostu a ani si neuvědomoval, že se mu jako u ostatních z úst řine děsivý bojový pokřik. Bezbradí jako by zatím nebyli schopni pohybu, vyděšeně pozorovali blížící se lovce. Grhen zamířil a největší silou jakou byl s chopen vymrštil svůj oštěp k berbradému, který se právě zvedal z kůže, opírajíce se o svůj kyj. Když oštěp s křupání vrazil do jeho hrudi, přibíhající Grhen na okamžik zahlédl jeho oči, nyní plné smrtelné úzkosti. Podél oštěpu vytryskly tři proudy krve a bezbradý jako by se snažil ho vytrnout začal po něm vztahovat ruce. Nedosáhl na něj, jenom se s chroptěním zhroutil na kolena. Grhen vytrhl sekyru zpod opasku a když probíhal kolem oštěpem zasaženého bezbradého, vztekle máchl sekerou k jeho sklopené hlavě. Když kamnenná sekyra narazila na lebku, ucítil Grhen brnění, které jak prudce přišlo tak zmizelo, pak se lebka bezbradého prolomila a do Grhenovy tváře vytryskla směs krve a mozkomíšního moku. Grhenovy se zase začal zvedat žaludek. Rychle jednou rukou sekeru vytáhl z lebky a druho si znažil očistit tvář. „Grhene pozor!“ zaslechl a zároveň instinktivně uhnul směrem nad zhroucené krvácející tělo. Ucítil jak mu oštěp sjíždí po boku a sráží ho k zemi a také prudkou palčiou bolest, která rychle odeznívala. Prudce se otočil tím směrem odkud oštěp přilétl a uviděl jak lovec, který ho varoval, zasazuje sekerou démonovi ránu do jeho bezbradého obličeje. Zvedl se, pěchal mu pomoct. Bezbradý nyní klečel na zemi a rukama zmítal před rozdrceným obličejem, ze kterého crčela krev a lovec se právě chystal mu zasadit poslední ránu. Grhen byl rychlejší a jeho sekera prorazila s hlasitým tupým křupnutím berbradého spánek. Protože už nikdo lovcům nekladl odpor, jen těsně u převisu s hrůzou v očích stálo několik bezbradých žen a dětí, Grhen se vrátil pro oštěp. Nohou zkopl zhroucené tělo na záda, stoupl si na bezbradého hruď a oštěp oběma rukama vytáhl. Z rány se dál řinula krev, ale bezbradý už nejevil žádné známky života, dokonce už přestal i škubat nohama s čímž přestal teprve před chvílí. Grhen a ostatní lovci mlčky pororovali zbytek bezbradých, strachy se tísnících pod převisem. Stáli tam třesoucí se děti a ženy z nichž většina držela v náručích vyděšená plačící nemluvňata. Lovci se začali krátkými kroky přibližovat k převisu a znovu začali s válečným pokřikem. Ti kteří třímali oštěpy je na náčelníkův povel „Hoď!“ mrštili a po chvíli u převisu se v krvi zhroutilo několik postav. Grhen, stejně jako ostatní byl až dosud ve zvláštním vytržení, které nyní jako by opadávalo. Několik žen a dětí se pokusilo proměhnout kolem lovců. Když jedna z nich běžela kolem Grhena, nejdříve několik málo vteřin zaváhal, takže nyní k němu byla již zády a rychle se vzdalovala, ale pak se za ní rozběhl, nápřáhl a tnul do jejího zátylku. Její krční obratle prudké ráně sekerou odolat nemohly a tak bezbradá zaškobrtla a hned potom upadla obličejem k zemi. Grhen se otočil k ostním, směrem kde slyšel pláč bezbradých dětí, který však byl brzy na to pohlcen zvukem mnohem hlasitějším - vítězným pokřikem lovců, kteří zvedali své sekery a oštěpy nad hlavu a třásli s nimi na znamení vyhraného boje. Grhen nyní stál nad odpadní jámou, ve které leželi kosti nejenom zvířat, ale nejspíš několika žen a dětí jeho kmene. Ta lebka tamhle v pravo mohla patřit Sermě, pomyslil si Grhen a cítil, že teď i když se pomstil není bolest, kterou už tak dlouho snáší, o mnoho menší a cítil také odkudsi přicházející chlad, který roztřásl celou jeho bytost.

Stařec se s leknutím začal zvedat z podlahy. Všude po těle ho v chladu jeskyně studil jeho pot. Protřel si oči a snažil se vyrovnat se znovuprožitými vzpomínkami, aby mohl rozluštit poselství duchů, ale nebyl zatím schopen myšlenky. Jeho kostnaté ruce byly zmítané třesem, který sice provázel konec každé rozmluvy s duchy, ale ještě nikdy ho Grhen nezažil v takové intenzitě. Pomalu vstal, sterotypně, jakoby byl myslí úplně jinde, poděkoval duchům a vyjmul lampičku z oltáře. Potom odešel do své komnaty, přihodil polena na oheň, neboť se i přes to, že byla teplá noc třásl snad zimou, spíš ale šokem, jenž mu dnešní vize uštědřila. Několik minut na nic nemyslel a jen zíral do plamenů. Teplo sálající z ohně zahnalo po chvíli jeho třesavku. Stařec vstal a začal se pomalu procházet po místnosti. Snažil se rozluštit poselství duchů, které obdržel ve vizi. Aby se posilnil snědl pro tuto příležitost kaši z bobulí, do které přimíchal směs ze svého druhého sáčku. Jakmile se cítil lépe, vzal z podlah y drny a opět s nimi přikryl ohniště, sebral hůl opřenou o dřevěnou kládu sloužící jako lavice, odhrnul kůži a vyšel do předsíně a potom ven ze svatyně dál do tmy. Vydal se stezkou do vesnice tak rychle jak jen mu jeho staré svraštělé tělo dovolovalo. Spěchal, jen málokdy se na chvilku zastavil aby se po kvapné ostré chůzi trochu vydýchal. Vždy když uslyšel zvuk, který si nedokázal nikam zařadit, přejel mu po zádech mráz při vzpomínce na lovecké a stravovací zvyky bezbradých. Na východě se na obzoru objevovaly první paprsky nového dne, ale stařec se tentokrák podle zvyků šamanů svého kmene nepoklonil vzcházejícímu slunci, tolik ho spěch hnal k vesnici, aby co nejdřív zabušil na dveře chatrče syna zesnulého náčelníka, ve které od dnešní noci přebývá Tar se svou mladou ženou. Varování, které hodlal Grhen předat od duchů Tarovy nesnese odkladů.

Konečně uviděl Grhen dole v údolí střechy prvních chatrčí vesnice svého kmene z jejichž ohnišť stoupaly ospale na vesnici sloupce dýmů. Vesnice se probouzela a její obyvatelé se chystaly v klidu posnídat, když zchvácený stařec došel až k domu mladého nového náčelníka. Cestou k němu byl uctivě zdraven bojovníky i ženami a okukován zvědavými dětmi, ale Grhen si jich příliš nevšímal, stále ještě spěchal, aby Tarovi sdělil důležité poselství. Chvíli se před dveřmi opíral o hůl a snažil se nabrat dech. Potom hůl zvedl a třikrát s ní udeřil do dveří. Uslyšel zevnitř chatrče kroky. Dveře se otevřeli. Na prahu stála Tarova žena Rxah a přivítala starce slovy: „To jsi ty Grhene? Tak brzo jsme tě nečekali. Pojď dovnitř a buď vítán.“ Pak se snažila Grhenovi uvolnit cestu a vyjít ven z domu, aby nechala Tara s Grhenem osamotě a jelikož byla ve vysokém stupni těhotenství, šlo jí to velmi pomalu. Jen co vyšla z domu stařec sklonil hlavu aby se neudeřil o práh a nervózně, ale rázně vešel dovnitř. Tar vypadal ospale a rozmrzele a právě dožvýkával kus sušenného masa. Starcova přítomnost mu však očividně nevadila. Vstal a pokynul Grhenovi rukou na místo se špalkem u ohně. Stařec položil svou hůl a usedl. „Jaké poselství mi přinášíš Grhene?“ zeptal se Tar až dožvýkal.

„Je na tebe připravena těžká zkouška,“ začal mluvit stařec „ve velmi blízké době se budeš muset postavit bezbradým démonům.“

V Tarových očích se odrážela zvědavost, ale nechtěl starého šamana přerušovat. „Tvůj lid ztratí mnoho cenného pokud nebudeš dostatečně ostražitý. Nikdo z nás nebude v bezpečí dokud budou bezbradí démoni přítomni v našich lovištích. Duchové mě varovali před jejich příchodem.“

„Víš kolik jich bude?“ zeptal se Tar.

„Ne, ale i kdyby byl jen jeden, je nebezpečný.“ řekl unaveně stařec. „Jsou pro nás opravdu tak velkou hrozbou? Můj lid je mocný a velký.“ pokračoval sebevědomně. Stařec se na něj podíval káravým pohledem.
„I v dobách než si se narodil, za vlády tvého děda, byl náš lid velký a mocný. Měl jsem tehdy ženu. Jmenovala se Serma a nosila tehdy pod srdcem dítě jako tvoje Rxah. Jednoho dne přepadli bezbradí ženy při zběru v lese. Některé pochytali a podle toho co jsme pak viděli v jejich táboře, staly se jejich potravou.“ Tar chápavě pokýval hlavou. Stařec se na chvíli odmlčel. „Bezbradí démoni jsou silní a lstiví a my jsme pro ně lovnou zvěří.“ Chvíli mlčeli. Ode dveří bylo slyšet hlasy. Patřili Htemsovi a Ypě. „Ty už jsi zde, mistře?“ podivil se Htems, když vstoupil do Tarovi chatrče. Grhen se zadíval směrem k svému žáku a jeho ženě a odpověděl: „Duchové předků mě sdělili důležité poselství...“
„Duchové by tě asi s ničím jiným neobtěžovali“ přerušil neuctivě starce Tar a rychle vysvětlil Ypě a Htemsovi o čem tu s Grhenem mluvili. Grhen se chvíli tvářil kysele, ale nakonec se spokojil s Tarovým výkladem. Když Tar domluvil, zvedl se, opírajíc se o svou hůl a pronesl: „Po poledni svolej radu starších, projednáme vše potřebné.“ Tar souhlasně pokýval hlavou a chtěl se na něco Grhena zeptat, ale stařec ho předběhl: „Teď bych si rád odpočinul, snad v domě tvého otce?“ „Rád ti poskytnu pohodlí svého domova“ odpoveděl Tar a ukázal na svoje lůžko. Stařec souhlasně přikývl, pak se obrátil k svému učedníku Htemsovi a řekl: „Půjdete a připravíte svatyni pro sezení rady starších..“ pak pohlédl na Tara. „Dobrá, pošlu s nimi pět bojovníků, když myslíš, že v našich lovištích není dnes bezpečno.“ řekl Tar a obrátil se směrem ke dveřím a potom s Htemsem a Ypou vyšli z domu a ponechali starce o samotě, aby si mohl po probdělé noci odpočinout. Grhen ulehl a i přes hlomoz doléhající sem z venku za nedlouho usnul.

Probudil ho lehký dotyk Rhaxiny ruky na jeho rameno. Stařec jakoby ještě napůl z říše snů slyšel její hlas „Je čas jít, mistře.“ Grhen se zvedl z lůžka, vzal svou hůl a beze slova kráčel ke dveřím. Na prahu se zastavil, otočil a rozloučil se s Rhax: „Pokoj a štěstí tvému domu.“ Potom vyšel ven kde už čekal Htems a Tar se čtyřmi lovci. Stařec se rozhlédl a než se stačil zeptat Tar řekl: „Ostatní už jsou na cestě, možná už ve svatyni. Poslal sem zvědy, aby se podívali, jestli někde na lovištích netáboří bezbradí.“ „Dobrá, vyrazíme.“ řekl spokojeně stařec a spolu s ostatními vykročil směrem ke stezce do svatyně. Cesta mu tentokrát neubíhala jako v noci, kdy byl hnán touhou sdělit svou vizi. Tar zastavoval častokrát skupinu k odpočinku. K svatyni dorazili včas, neboť Htems sotva stačil přetlumočit starším to co slyšel v Tarově domě. V předsíni svatyně seděli starší ze všech sedmi vesnic kmene a živě spolu rozmlouvali. Původně se zde měli sejít k jmenování Tara novým náčelníkem, ale šamanov a vize přidala na jednání další důležitý bod. Když Grhen dorazil do předsíně, pozdravil se staršími a posadil se k ohni, který Htems s Ypou poctivě živili sebčraným dřívím. Tar pokynul bojovníkům, aby opustili svatyni a hlídali tak venku klid k jednáná rady starších.

Pak Grhen promluvil k starším: „Všichni již znáte poselství jenž mi předali duchové. Než projednáme potřebná opatření, jmenujme Tara náčelníkem, ať se od této chvíle na něj můžeme obracet jako na vůdce našeho kmene.“ Starší souhlasně zahlučeli a jeden po druhém přistupovali k Tarovi, kladli mu pravou ruku na rameno a jménem své vesnice ho uznávali náčelníkem. Když tak učinil poslední ze starších, donesl Htems nádobu z lebky, která potom kolovala mezi staršími, kteří upíjením z ní stvrzovali své rozhodnutí. Aby starším při důležitém jednání nekručelo v žaludku mohli z dřevěného podnosu pazourkem uřezávat uzené maso. Grhen byl o cestě už docela hladový, tak toho rád využil než starší potvrdila Tara náčelníkem. Potom se ujal slova:

„Starší a moudří našeho lidu! Nyní když má náš lid nového náčelníka, nadešel čas, abychom projednali varování jenž mi sdělili duchové. Náš nový náčelník a celý náš kmen bude podroben těžké zkoušce: Do našich lovišť mají opět dorazit bezbradí démoni. Nebudu plýtvat časem a rozvádět jak velké nebezpečí pro nás představují, neboť mluvím k znalým věci. Dnes bychym měli naplánovat prohledání a hlídání našich lovišť a vesnic, abychom v nastávající zkoušce obstáli.“ Pak předal Grhen slovo Tarovi, aby jako náčelník sdělil starším vesnic jak mají nechat zabezpečit své vesnice a rovněž, že už vyslal zvědy na průzkum všech lovišť kmene. Rada staších zasedala téměř až do ranních hodin, kdy se po krátkem odpočinku rozešli její účastníci do svých obydlí.

Nikdo z kmene nebral na lehkou váhu Grhenova varování, nicméně zvědové nenašli po několik měsíců žádných stop po bezbradých na lovištích kmene a tak ostaržitost polevovala. Navíc se ukázalo, že pokud bezbradí přitáhli tak nejspíš na lovná území sousedního kmene Hertosů, odkud zvědové několikrát zahlédli sloupce dýmu nepatřící žádné Hertoské vesnici nebo možnému táboru. Když zprávy o možném pobytu bezbradých na sousedních lovištích přinesli zvědové Tarovi, ulechčilo se mu. Zároveň rozkázal zvědům, aby nevstuvovali na Hertoská loviště. K takovému rozhodnutí ho nespíše dotlačili dva důvody. Jednak mu nevadilo, že Hertosové mají ve svém lovišti bezbradé a nevadili mu škody, které Hertosům bezbradí mohli způsobit, proto se rozhodl své sousedy nevarovat. A také nechtěl zbytečně provokovat Hertosy čmucháním svých zvědů po jejich lovištích. Když se Grhen dozvěděl o tom, že Tar nehodlá varovat Hertosy, zprvu se chtěl vydat za ním do vesnice, ale pak si vzpomněl na jeho už tehdy pověstnou tvrdoh lavost a rozhodl se, že se za Hertosy vydá osobně. „Mistře, taková cesta je příliš nebezpečná. Dovol ať můžu do Hertoský lovišť jít já.“ snažil se starce od cesty odradit Htems, když ho a Ypu Grhen úkoloval starostí o svatyni po dobuu své nepřítomnosti.

„Zůstaneš tady. Budeš tu víc platný.“ odsekl podrážděně stařec a dál se věnoval přípravám na několikadenní cestu. Do koženého rance zabalil nějaké sušené maso a doplnil váčky s bylinami a houbami, které mu visely u pasu. Než opustil svatyni udělil několik posledních pokynů.

„Kdyby se Tar po mně ptal, zbírám byliny nebo tak něco.“ řekl nakonec spiklenecky Htemsovi a rozloučil se s ním a Ypou.

„Dobře dojdi mistře“ mu ještě chvíli znělo v uších, když vcházel do stínu divokého lesa. Nešel na Hertoská loviště přímou nejkratší cestou, ale následoval nejdříve loveckou stezku podél říčky, potom z ní, ale odbočil aby se vyhnul vesnicím. Několik dní putoval Grhen pralesem než dorazil k Hertoským lovištím. Noci trávil zabalen do kůží, které ve dne nesl zbalené na zádech. Noční zvuky, když přespával v křovinách, ho příliš neděsily, vždyť v létě mají vlci šanci skolit mnohem šťavňatější kořist než věkem seschlého a ošlehaného starce.

Ačkoliv byl Grhen velmi dobře znalý lovišť svého kmene, pátý den cesty si pod kurunami mohutných stromů již nebyl zcela jist směrem své cesty. Věděl, že loviště kmene končí neširokou řekou, ale k ní měl už dorazit minulý den. Stařec vyhledal strom, jehož kmen byl zhusta porostlý lišejníkem, porovnal to co viděl s polohou slunce a opravil o něco směr své chůze. Asi po dvou hodinách dorazil k řece a vydal se po jejím břehu proti proudu najít vhodné místo k jejímu přebrodění.

Grhen došel k záhybu řeky, kde se její tok zvolna rozšiřoval. Grhen vycítil blízkost brodu a přidal do kroku...když najednou ustrnul. V místě kde z řeky vyčnívaly velké kameny se právě brodila nejméně třicítka bezbradých. Grhen bez pohnutí sledoval jak bezbradí démoni na jednom břehu vstupují opatrně do řeky, jak mnozí z nich nad hlavou nesou rance z kůže, bezbradé muže a ženy na jejichž ramenou seděli jejich potomci jak klidně procházejí řekou opírajíc se o oštěpy a hole. To vše se dělo témeř mlčky, jen s občasnými skřeky a prudkými posunky. Když byl Grhen konečně schopen pohybu, otočil se a vydal se zpátky k vlastní vesnici, tak rychle jak jen jeho staré tělo dovolovalo. Bezbradí přece jen přicházejí do lovišť jeho kmene! Musí rychle zpět ke svým, varovat je před nebezpečím démonů!

Jeho spěch se, ale neobešel bez křupání větviček pod jeho spěšným krokem a Grhen za sebou uslyšel nové vzrušené skřeky bezbradých. Proto se na chvíli zastavil a přikrčil se u malého křoví tak, aby ze skrytu mohl pozorovat pohyby bezbradých. Náhle projela Grhenem prudká bolest, která začínala v temeni a po páteři sjížděla až k pravé noze. Grhen si ani neuvědomil, že se kácí k zemi a přitom křičí. Ležel na chladivé lesní tlejícím jehličím a listy pokryté půdě neschopen pohybů.

„Duchové předků mě volají mezi sebe...“ pomyslel si Grhen a pokusil se otevřít oči. Jeho víčka byly těžké jak z olova, ale přece jen se mu po úporné snaze podařilo oči otevřít. Nad sebou spatřil dva bezbradé třímající nahrubo obroušené oštěpy. Stařec chtěl na démony zařvat, ale ústa ho neposlouchaly. Jako v mlze uviděl jak se k němu vztahuje ruka, která se škubnutím bere jeho náhrdelník z medvědích a vlčích zubů. Stařec viděl, že bezbradý z něj serval náhrdelník mohutnou silou své svalnaté paže, ale samotné škubnutí nijak nepocítil. Víčka byla těžká, že je už nedokázal udržet a tak se jeho oči začali zase zavírat. Už jen koutkem oka, zahlédl jak se k němu blíží hroty oštěpů.
Grhen najednou pocítil, že ho už nic neváže k zemi, na které leží jeho tělo a pomalu se tedy z něho zvedl. Mezi korunami stromů sílilo prudké hřejivé světlo, které pomalu pohlcovalo veškeré okolí. Stromy, bezbradí, šum řeky, to vše zmizelo jakoby rozpuštěno v tmě, mlze a zároveň bylo zahaleno světlem brány, do které to Grhena bez tíhy a nemotornosti jeho těla vtahovalo, tam mezi jeho předky.