Pegas

Skupinu Pegas tvořil jen Trodas (Pavel Nárožný).

K počítačům se dostal už v roce 1987, kdy začal studiem veškeré dostupné literatury. Krátce potom začal uvažovat o tom, jaký počítač si pořídit. U svých kamarádů tak přišel do styku s počítačem Atari a Commodore 64. Realita pomalého načítání programů z kazet, při současně mizerné spolehlivosti na něj ale moc nezapůsobila. Takže bylo jasné, že počítač jedině s disketovou jednotkou.

V roce 1989, po pádu železné opony se reálně ukázala možnost navštívit jeho strýce v Německu a od něj si odvážel Amigu 500 s myší, systémem a pár extra programy a disketami, 9-ti jehličkovou tiskárnu Commodore a TV modulátor. Jeho nadšení trvalo do doby, než si spustil první grafický program a začal kreslit. Při hlášce "Not enought memory to clip brush" málem sletěl ze židle a musel se jít omýt studenou vodou, aby pochopil tvrdou realitu - krásné rozlišení 640x256 v 16-ti barvách z palety 4096 barev má i nějaké ty nároky na paměť, program také nejede v 1kBy, operační systém něco žere, a tak dále... A tak začalo shánění, jak paměť rozšířit. A tak se vrhl na hraní her, časem přišlo sledování dem. Problém s pamětí vyřešil pro brigádě v létě 1992 a od jednoho pofidérního šmelináře si nechal přibastlit do spodního šuplíku 1.5MB. V zimě 1992 se mu podařilo přesvědčit mamku, aby mu koupila monitor Commodore 1084S za 10.000 Kč. Na začátku roku 1993 už byla potřeba pevného disku dost vysoká a znásobila se prací na Amiga 3000 s pevným diskem a vedením Amiga klubu v Stanici mladých techniků na Optické, ukončeným asi po roce roztržkou s vedoucím stanice (Troda byl obviněn ze zavirování Amigy), ing. Kubišem.

Štěstí mu přálo a z odškodného za nespravedlivé uvěznění jeho dědečka za komančů, se mu podařilo zabavit lví podíl a mamku přesvědčit ke koupi Amigy 1200, jenž měla už zpočátku 2MB CHIP RAM a 80MB hard disk. Také, vědom si tristních zkušeností s Amigou 500, požadoval hned od začátku 4MB FAST RAM. Najednou měl úplně jiný počítač. Po roce a něco, za přispění práce v CLS Horizontu na Komerčním telefonním seznamu na PCčkách v Corelu si do Amigy koupil i rychlejší procesorovou kartu s procesorem 68030 na 50Mhz a 8MB FAST RAM, později doplněno o FPU. A za rok a něco si po demonstraci nového procesoru, odpovědi Motoroly na Pentium Intelu, na párty v Brně zvané Resetkání, zakoupil CPU kartu s procesorem 68060 na rovněž 50Mhz, ale asi s 8x výkonem. Bylo to úžasné. Všechno bylo přímo ďábelsky rychlé a až na problémy s kompatibilitou byl spokojený.

Začal pomalu pošilhávat po grafické kartě a vyšším rozlišení, což znamenalo přebudovat Amigu 1200 do toweru. A to znamenalo vyřešit externí klávesnici, to v prvé řadě. Po nešťastných experimentech s Micronik plastovým towerem si zakoupil Zorro2 sloty a následně svou první grafickou kartu, CyberVision64/3D. Pravda, tower bylo nutno upravit dost radikálně (vyříznout v něm díru), aby se dal připojit na scandoubler, ale to ho nedoradilo a měl grafiku. Pravda, nebyly už peníze na monitor, takže nějaký čas měl na stole monitory dva - jeden starý dobrý Commodore 1084S a jeden co mu zapůjčil z Hanzy kamarád již z Amiga klubu na stanici - Ondra Nezhyba. V roce 1997 si vyhlédl Eizo F35 Flexscan. Výborné parametry, OSD super ovládání, značka a tak dále... za 15.500,- Kč. V roce 1997 však přišla povodeň. Až voda opadla a první problémy se vyřešily, konečně si mohl vychutnat příjemný obraz ve 100Hz a 800x600.

Poté si koupil pořádnou bednu, kovovou Elbox a přesunul mašinku do ní. Tou dobou už přešel kompletně na SCSI (což nebylo zas tak jednoduché, neboť třeba SCSI interní 100MB zipku se mu nepodařilo sehnat, musel jí vykšeftovat s Jiřím Pešákem za IDEčkovou a pořídil si vypalovačku, 4x4x16 Yamahu, samozřejmě - SCSI. SCSI CDROMku Toshibu 32x časem vystřídala 40x Plextorka UltraPlex, a koupil si i druhou Amigu. Amigu 4000. Konečně měla Z3 sloty, byly fakt úžasně rychlé, ale neměl do ní rozumnou procesorovou kartu. Nejdříve měl A3630, což mu k ní zadarmo přidal pan Janáček z Javosoftu. Ovšem ceně také odpovídala její hodnota - nicméně mašinka s ní běhala. Na starší hry a podobné legrácky jak dělané.

Při zprovozňování kamarádovy Amigy 4000 zbyla jedna A3640, což byl proti A3630 přínos, jen nebyl 68040 procesor do ní, naštěstí pan Janáček měl dva navíc, sice ty bezcenné bez FPU i MMU (68LC040), ale lepší něco než nic, že. Takže zadarmo vyměnil kartu i CPU a zbastlil to dohromady. Od jednoho Ira koupil Picasso IV grafickou kartu a od druhého skvělou procesorovou kartu, Cyberstorm PowerPC s Motorola PowerPC procesorem na 233Mhz. S 68040 ho výkon karty nenadchl a tak si od jednoho klučiny koupil pokaženého Blizzarda 1260, nechal vypájet procesor a přehodil ho do CSPPC.

No, a tu v létě 2001 začalo být jasné, že i když je Amiga určitě nejzajímavější počítač na světě a v miliónu a jedné věci je lepší než PC, nedají se na něm pořádně přehrávat filmy a o DVD už ani řeč být nemůže, takže primárně na přehrávání DVDček a jako server začal stavět PC. Nakonec ho začaly bavit PC hry, kterých si na Amize moc neužil. No a pak se těsně před vánocemi splnil jeho dlouholetý sen, a sice mít internet i doma... A to byl začátek konce Amigy u něj doma...

You have no rights to post comments